Klasická mechanika je mechanika, zabývající se mechanickými jevy makroskopických těles, která se pohybují rychlostí zanedbatelnou vzhledem k rychlosti světla.
S takovými jevy se člověk běžně kolem sebe setkává, proto byla většina mechanických jevů zkoumána již ve starověku (Archimédés, Hérón). Na samém konci středověku pak začaly znovu být poznatky upřesňovány a dále rozšiřovány (Galileo Galilei, Blaise Pascal). Vyvrcholením bylo dílo Isaaca Newtona, který postuloval zákony klasické mechaniky (Newtonovy pohybové zákony), přetrvávající až do konce 19. století. Proto bývá klasická mechanika často označována jako Newtonova mechanika, jde-li o doslovnou citaci Newtona, nebo newtonovská mechanika, jde-li o mechaniku v duchu Newtonově, případně však dále rozvinutou.
Ke konci 19. století byly při pokusech sloužících k určení rychlosti světla zjištěny rozpory se stávající Newtonovou teorií. Tyto rozpory se podařilo odstranit Albertu Einsteinovi formulací teorie relativity. Relativistická fyzika je založena na obdobných principech jako newtonovská mechanika, proto bývá takto vzniklá relativistická mechanika dnes považována za součást klasické mechaniky.
