Jako vlnění se označuje šíření určitého rozruchu, zpravidla kmitů, prostorem.
Může se jednat o rozruch nejen mechanický (příčná či podélná výchylka, změna tlaku či hustoty) ale i elektromagnetický (změna intenzity elektrického pole, změna magnetické indukce, změna hustoty elektrického proudu) či jiné povahy (např. změna amplitudy pravděpodobnosti výskytu částice u vlnové funkce kvantového systému). Rozruch může být jednorázový (rázová vlna, soliton apod.), zpravidla se však vlněním rozumí šíření kmitů, tedy rozruchu periodického nebo kvaziperiodického.
Příklady vlnění
Celý proces vzniku vlnění lze demonstrovat na příkladu vázaných oscilátorů. Máme-li vázané oscilátory, přenáší se energie kmitání postupně z jednoho oscilátoru na druhý a zpět. Podobně to funguje mezi částicemi v látkách, mezi kterými existují vazební síly. Energie kmitavého pohybu jedné částice se postupně přenáší na okolní částice. Důsledkem je skutečnost, že energie kmitavého pohybu se v látce postupně šíří a přenáší se i na vzdálenější částice. Tělesem se tak přemísťuje kmitavý pohyb (a s ním i energie tohoto pohybu), aniž se těleso jako celek přemisťuje.
