Sklo je obecně homogenní a amorfní (tj. nekrystalická) pevná látka. Vzniká poměrně rychlým ochlazením taveniny, která tak nestačí vytvořit krystalovou mřížku. Zdaleka největší praktický význam má sklo, jehož hlavní složkou je oxid křemičitý (SiO2), takže v běžné řeči se sklem rozumí obvykle právě křemičité sklo. Hlavní surovinou k jeho výrobě je sklářský písek. Aby se snížila teplota tavení SiO2, přidávají se k němu různé přísady, nejčastěji uhličitan sodný (soda), uhličitan draselný (potaš) a oxid vápenatý (pálené vápno), který zlepšuje chemickou odolnost. Tak vzniká nejběžnější sodno-vápenaté sklo, z něhož se vyrábějí okenní tabule, skleněné nádoby a lahve. Kromě toho se vyrábí mnoho dalších druhů s různými vlastnostmi, barvou atd.
Křemičité sklo se vyskytuje i v přírodě jako sopečný obsidián a meteorický vltavín (moldavit), sklu se podobá také skrytě krystalický pazourek. V širším smyslu, užívaném ve vědách, se sklem rozumí i mnoho dalších amorfních pevných látek, například kovových nebo polymerových, a patří sem i porcelán.
