Můžeme se také setkat s termínem kompulzivní vrah, který vyjadřuje, že pachatel vraždí s nějakým citovým pohnutím (na rozdíl od jiných, pro něž je vražda například slušný byznys).
Odborné zkoumání sériových vrahů jako samostatného tématu je poměrně mladé. Jako první se je oficiálně pokusila definovat FBI:
Sériový vrah
vraždí opakovaně alespoň třikrát
bez jasné osobní vazby k obětem
bez jasně pochopitelného motivuS touto definicí však dnes většina odborníků nesouhlasí a je často zpochybňována.
První empirický výzkum provedla opět FBI v letech 1979–1983. Agenti vyhledali v různých věznicích 36 sériových vrahů pro zvláštní rozhovor, jehož cílem bylo vyprovokovat pachatele k líčení osobních důvodů, pohnutek, pocitů a myšlenek, které prožívali před, v průběhu i po vykonání činu.
Tento výzkum je dodnes vyhledávaným zdrojem informací.
Oběti mohou zůstat i neodhalené, například v roce 1991 byly odsouzeny 4 sestry, které ve vídeňské nemocnici vraždily pacienty (obžalovány byly z 41 vražd a tří pokusů).
Stephan Harbort provedl výzkum na 61 vrazích a zjistil, že nejvýrazněji je rozlišuje jejich motivace, podle které je rozdělil do šesti základních skupin:
sérioví sexuální vrazi – vraždí pro ukojení svých tělesných potřeb
vrazi loupežní – zabíjejí, aby mohli zamaskovat nebo uskutečnit jiný trestný čin
sérioví vztahoví vrazi – vraždí rodinné příslušníky ve snaze vyvázat se z partnerských pout nebo kvůli majetku
vrazi z přesvědčení – důvody mohou být například náboženské, politické nebo eticko-ideologické; sexuální nebo materiální důvody zde obvykle nehrají žádnou roli a motiv je těžko pochopitelný
sérioví nájemní vrazi – vražda je pro ně služba, která vyplývá z jejich společenského postavení (práce jako každá jiná)
sérioví dispoziční vrazi – motiv není konkrétní, může to být střídavě kterýkoli z výše uvedených
Pomůže k hlubšímu vnitřnímu pochopení pohnutek, jež vedou k vraždě.
