Ve starověku byl prorok člověk, považovaný za Bohem inspirovaného, aby svou řečí poskytoval lidem vhled do budoucích událostí a do skrytých stránek přítomnosti. V tomto smyslu prorokoval či vyslovoval proroctví.
Prorok v Bibli
V Bibli (především ve Starém zákoně) je prorok jedním z klíčových slov. Používá se pro něj nejčastěji hebrejského termínu נָבִיא NAVI („prorok“), někdy však אִישׁ־אֱלֹהִים IŠ ELOHIM („muž Boží“) či חֹזֶה CHOZE nebo רֹאֶה RO'E (obojí „vidoucí“), řečtina používá termínu προφητης PROFÉTÉS. Hebrejské NAVI však nemusí znamenat pouze „prorok“, ale může též znamenat „zpěvák“ – to proto, že prorocké slovo bylo buď přednášeno melodicky nebo i za hudebního doprovodu. Na rozdíl od dnešního pojetí se nejedná o člověka, jenž by předvídal budoucnost, ale o Božího prostředníka, o člověka (muže nebo v starších textech i ženu), který zprostředkovává komunikaci mezi Bohem a lidmi. To má dva aspekty: 1) Prorok zprostředkovává Boží slovo a jeho vůli lidem; 2) přednáší Bohu prosby lidí a přimlouvá se za ně.Největším prorokem podle biblického podání a vzorem všech ostatních proroků je Mojžíš, který mluvil s Bohem tváří v tvář a skrze nějž dal Bůh svému lidu Tóru neboli Zákon. Dalším významným prorokem je Elijáš, který nezemřel, ale byl vzat přímo k Bohu v ohnivém voze.
Z hebrejských proroků rozlišujeme dvě skupiny proroků: proroci „nepísemní“ a proroci „písemní“, podle toho, zda se nám zachovaly knihy s jejich výroky nebo nikoli. Podle židovské tradice prorokovalo pro Izrael 48 proroků a 7 prorokyň a nikdo z nich nepředával poselství, jež by bylo v rozporu s učením Tóry.
