Dácie
Dácie (latinsky Dacia) bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.
Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány; silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii král Burebista, který ji výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.
Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře Traiana stalo římskou provincií, jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější Transylvánii, Banátu a Olténii. Římané po vítězství nad Decebalem zničili dácké hlavní město, zotročili nebo pobili mnohé z místních lidí a nahradili je kolonisty z různých částí římské říše, čímž napomohli rychlé romanizaci této oblasti. K upevnění své nadvlády vybudovali města a síť silnic spojujících četné pevnosti. Dácii posléze z vojenských důvodů reorganizovali a rozdělili do tří provincií. Ve druhé polovině 2. století a ve 3. století museli Římané čelit vzrůstajícím útokům okolních kmenů svobodných Dáků: Kostoboků a Karpů, podporovaných Sarmaty a Góty. Stále intenzivnější vpády barbarů rozrušily obranu římské Dácie, až císař Aurelianus někdy kolem roku 271 rozhodl o jejím vyklizení. Část dáko-římské populace byla následně evakuována na pravý břeh Dunaje do Horní Moesie.
