Všem proudům abstraktního expresionismu byl společný pocit, emoce a spontánnost, které byly důležitější než rozum, technika a reglementace. Způsobem zobrazování byla abstrakce, částečně i figurativní abstrakce. Malířské techniky byly variovány, malba byla na podložku prováděna štětcem i různě velkými nádobami na barvy. Směr byl do značné míry ovlivněn společenským kontextem prožité války, který je u reprezentantů abstraktního expresionismu pozorovatelný jednak nedůvěrou k autoritativním ideologiím a jimi prosazovaným proudům realistického umění, jakož i místem zrodu abstraktního expresionismu, kterým byl New York, kde vznikla velká komunita umělců, které z Evropy vyhnala válka a totalitní režimy, které ji následovaly. Spojené státy a především město New York se tak s rozvojem abstraktního expresionismu stávají centrem světového umění, za které byla dosud považována Paříž. Umění abstraktního expresionismu velmi úzce navazuje na avantgardní umění meziválečné doby, především na surrealismus a je považováno za pokračování a vyvrcholení moderního umění.
Evropské abstraktní umění bývá po druhé světové válce označováno jako Informel, resp. Tachismus.
