Zrada je záměrné a druhou stranou nečekané porušení závazku, povinnosti, očekávání, slibu a podobně, zvlášť směřuje-li toto jednání proti někomu, komu je člověk povinován loajalitou. Člověk, který se dopustil zrady, je zrádce.
Zrada může být spáchána buďto z hlediska zákona (pak jde o zločin), nebo z hlediska morálky, pak jde v mezích patřičného morálního systému o nemorální jednání. Podstatou zrady je závažné zneužití udělené důvěry a napomáhání nepříteli či přejití k němu za situace, kdy ostatní členové skupiny mají plné právo zrádce považovat za loajálního člena.
Zradu lze obecně definovat na základě dvou principů: jednak na základě použitých prostředků (tj. předstírání přátelství, tajná spolupráce s nepřítelem), jednak jako nemorální (nezákonné) porušení „povinné“ loajality. Zejména druhý případ posuzovaný v morální rovině může být vysoce subjektivní záležitostí.
Některé případy jsou poměrně jasné, v jiných může být ovšem vnímání zrádnosti nějakého jednání značně subjektivní záležitost, zejména v případě, kdy je dotyčný jedinec silně vázán loajalitou ke dvěma nepřátelským subjektům a fakticky ani nemá možnost někoho „nezradit“, nebo v případě, kdy skupina dotyčného změní své jednání takovým způsobem, že je pro něj další setrvání v ní z hlediska svědomí neúnosné.
Obecně lze říci, že společnost na zradu a zrádce většinou pohlíží značně negativně, na druhé straně ovšem dokáže být velmi pružná v kritériích, která používá k tomu, aby určila, zda zrádce je. Zpravidla je velice benevolentní k jednání, které bylo vyvoláno závažnými mravními ohledy, jde-li o takové ohledy, které sdílí, a zrada ji přímo nepoškodila.
