Státní moc je druhem veřejné moci, jde o schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu. Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní společnosti.
Stát jako subjekt státní moci se postupně vyvíjel od monokracie a aristokracie, přes různé modifikace zastupitelské demokracie, až ke stávající podobě, která v tradičním eurocentrickém a angloamerickém pojetí je mocensky vyvážená a kontrolovaná instituce, neboli věc veřejná (latinsky: res publica). V novějším pojetí je státní moc zastupitelské demokracie rozšířena o přímou spoluúčast občanů, přímou demokracii.
Výkon státní moci
Výkon státní moci se dělí na:
acta iure imperii – akty státu, které jsou motivovány výsostně politicky; stát zde vystupuje jako nositel své vlastní suverenity
acta iure gestionis – akty, které nemají politický, ale jen hospodářský účel; stát zde nevystupuje jako suverén a neoplývá tudíž mezinárodněprávní imunitouV České republice je čl. 2 odst. 3 Ústavou stanoveno, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud by tomu tak nebylo a činnost ústavních orgánů by byla ochromena, vzniká právo na odpor.
Dělba moci
V demokratickém právním státě existuje vyvážený systém tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Demokratický, svobodný systém věnuje velkou pozornost ústavním pojistkám, které omezují moc státu a zabraňují zneužití moci ve sféře lidských práv.
