Povídka - online puzzle

Povídka

Povídka je epický literární žánr krátkého či středního rozsahu. Patří mezi fikci a téměř vždy je prozaický, nikoliv veršovaný. Je kratší než román a na rozdíl od něj zachycuje pouze jeden aspekt života či jeden vybraný moment, nikoliv lidský život jako celek. Na druhou stranu je delší než anekdota či jiné žánry drobné epiky. K hlavním rysům povídky lze kromě menšího rozsahu počítat také soustředění na jedinou dějovou linii a skutečnost, že se hlavní postava nijak zásadně nemění. Pohled na povídku se liší podle prostředí a tradice literární vědy. V angloamerickém prostředí se jako povídka chápe kterákoliv próza nepřesahující určitou délku (někdy pouze 8000 slov či méně, jindy až 50 000 slov), hlavním protikladem povídky je tedy román. Užší vymezení, spojené zejména s polskou tradicí, staví povídku do protikladu k novele, jakožto text stavebně rozvolněnější a příbuzný črtě či reportáži. Nejužší a nejrigidnější vymezení, pěstované převážně v Německu, uvažuje ve spojitosti s povídkou nad konkrétním a specifickým způsobem psaní – úsporností výrazových prostředků, přiznanou bodovostí vidění, výraznou snahou o vyobrazení obecně platných zákonitostí a podobně. Oproti sevřenější novele bývala v německém pojetí povídka chápána jako rozvolněnější a méně hodnotná. Povídka může být otiskována samostatně, časté je však také sdružování do povídkových cyklů či sbírek.Žánr povídky ve své moderní podobě vznikl až v 19. století, jeho počátky lze nicméně sledovat v raně novověké literatuře až k renesančnímu Dekameronu a ještě hlouběji do středověku. V 19. století byla povídka oblíbená nejvíce v americkém prostředí, kde se jí věnovali autoři jako Nathaniel Hawthorne, Edgar Allan Poe, ve 20. století pak Mark Twain, Francis Scott Fitzgerald. V evropské literatuře stála povídka dlouho ve stínu románu. Ranými povídkáři se v Rusku stali Alexandr Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol, po nich pak Anton Pavlovič Čechov a Ivan Bunin. Ve Francii patří k velkým jménům Prosper Mérimée a Guy de Maupassant. V českém prostředí se v 19. století prosadil Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Jan Neruda, za první republiky pak Karel Čapek, Vladislav Vančura, František Langer, Viktor Dyk či Richard Weiner, po druhé světové válce kromě jiných Ota Pavel, Bohumil Hrabal a Milan Kundera.