Absorpce (z latinského absorbere, česky pohltivost = absorptivita) záření (světla, zvuku, aj.) je v širším smyslu pohlcení a zeslabení záření při jeho šíření určitým prostředím vyvolané například rozptylem záření. Odborněji je to fyzikální proces, při kterém je energie fotonu pohlcena látkou, například atomem, jehož valenční elektrony přecházejí mezi dvěma úrovněmi energie.
Pohlcená energie může být opět vyzářena, nebo může být přeměněna na kinetickou energii částic (tepelnou energii) a po zachycení uvolněného elektronu jiným atomem se energie přemění na záření, obyčejně jiné vlnové délky (tzv. emise záření). Míru absorpce vyjadřuje absorpční koeficient.
Volné atomy v plynném stavu jsou podle Kirchhoffova zákona schopné absorbovat záření stejných vlnových délek, které samy vyzařují. Výsledkem absorpce jsou například Fraunhoferovy čáry ve slunečním spektru, které vznikají absorpcí záření určitých vlnových délek ze spojitého záření Slunce volnými atomy v chladnějším plynovém obalu Slunce.
Absorpce záření závisí na:
materiálu (kov, plast apod.)
chemickém složení a struktuře materiálu
stavu materiálu a jeho povrchu (teplota, drsnost, stupeň oxidace, stupeň zašpinění)
vlnové délce
směru dopadajícího záření
polarizaci záření
Lambertův zákon
Při pohlcení světelné energie může dojít k její přeměně na kinetickou energii neuspořádaného pohybu částic absorbující látky, tedy na teplo. Pohlcená energie se však může přeměnit zpět ve světelnou energii, což se označuje jako luminiscence.
Experimentálně bylo zjištěno, že při průchodu světla o intenzitě
I
{\displaystyle I}
vrstvou látky o tloušťce
d
δ
{\displaystyle \mathrm {d} \delta }
dojde k zeslabení této intenzity o hodnotu
d
I
{\displaystyle \mathrm {d} I}
, která je úměrná původní intenzitě světla a síle vrstvy, tzn.
