Obléhání
Obléhání je válečná situace, při které obléhající obklíčí lokalitu, obvykle opevněnou, a kontroluje do ní přístup za účelem donucení obránců se vzdát nebo jejího dobytí.
První zmínky o obléhání pocházejí z nejstarších dob. Archeologické výzkumy na Středním východě potvrdily, že i nejstarší města měla hradby. Obyvatelé těchto měst budovali opevnění z jednoho prostého důvodu, jako obranu před cizinci. Městská opevnění a pevnosti se brzy ukázaly jako velmi důležité, protože až do doby Asyřanů neměla žádná mocnost účinné obléhací stroje. K dobytí města se používala hlavně blokáda. Asyřanům se podařilo zdokonalit dřívější primitivní stroje a se zničujícím účinkem využívali kombinaci ramp, beranidel a obléhacích věží. Díky tomu se jejich říše mohla značně rozšířit. Avšak, po pádu této říše se obléhací techniky značně pozapomněly. O obrodu obléhání se postarali až Řekové na Sicílii a poté Makedonci. V té době také vznikly první dělostřelecké kusy. Skutečnými mistry obléhání se ve starověku stali Římané.
Ti přejali většinu znalostí Řeků a Makedonců, přičemž jejich techniky značně vylepšili. Byli také zručnými staviteli opevnění. Po zničení jejich říše v roce 476 obléhací techniky upadaly, kromě Byzantské říše, která přišla i na úplně nové způsoby obléhání (např. řecký oheň). Kolem roku 1000 se Evropě objevují první hrady a tyto pevnosti se brzy stávají tak dokonalé, že předčily i starověké pevnosti Římanů. Obléhatelům se postupně dařilo své stroje zlepšovat na starověkou úroveň, ale výhoda byla stále na straně obléhaných. Zlom přišel až po vynalezení trebuchetu a děla. Tyto dva stroje postupně zlomily sílu hradů. Brzy se však objevily nové typy pevností. Tyto nové pevnosti měli šikmé a tlusté hradby, což jim dovolovalo odrážet i střelbu z děl (na opevnění těchto hradeb se také používala zemina). Mistrem v obléhání a v obraně současně byl Sébastien Le Prestre de Vauban. Tento muž dokázal stavět velmi silné pevnosti a zároveň byl mistrem v jejich překonávání. V době napoleonských válek se mobilita a síla dělostřelectva zvyšuje a pevnosti tak ustupují do pozadí. Obránci na to však odpověděli vynálezem ostnatého drátu, bunkrů a používání zákopů. 1. světová válka připomíná tak trochu obléhání (zákopovou válku), kde se každá strana snaží překonat opevnění té druhé. V 2. světové válce již nebyla takováto forma boje možná, vzhledem k tankům a letadlům. Od té doby se již misky vah nadobro naklonily na stranu útočníků, i když malou skupinku lidí dokážou moderní pevnosti chránit ještě dnes. V moderní době také spíše dochází k obkličování měst či armád a můžeme říci, že se jedná o moderní podobu obléhání.
