Krása je abstraktní pojem, s nímž se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí. Významem tohoto pojmu se zabývá především filosofická disciplína zvaná estetika (původně od řeckého aisthésis, smyslové vnímání). Krása je však pouze jednou z tzv. estetických kategorií (další jsou ošklivost, vznešenost aj.) a v rámci estetiky postupně ztrácí dominantní místo.[zdroj?] Krása je buď považována za kvalitu přítomnou v nějakém jsoucnu (člověku, krajině, písni, myšlence, nauce), která v nás budí libost (podle Immanuela Kanta tzv. nezainteresované zalíbení, vztah, který vylučuje jakýkoli praktický zájem na věci), nebo je krása věcí vnímatelova přístupu k věci („krása je v oku pozorovatele“); pak se ukazuje, jak je krása závislá na konvencích. Krásu jako jsoucí imanentně ve věci chápe tzv. esencialismus, krásu jako věc vnímatelova postoje tzv. konvencionalismus. Analogickými pojmy jsou estetický objektivismus a subjektivismus. Objektivismus věří, že schopnost vnímání a posuzování krásy, někdy označovaná jako „smysl pro krásu“, vkus nebo cit, lze u subjektu vycvičit, kultivovat a dosáhnout tak stavu „ideálního pozorovatele“. Pokusem o kompromis mezi objektivismem a subjektivismem je definovat krásu jako intersubjektivní, skupinový jev. Věda se pak pokouší i za pomoci počítačových modelů vytvořit typickou (průměrnou) krásu (například obličeje), výsledky ale někdy budí rozpaky, taková krása bývá někdy označována za "nápadně nezajímavou" či "nedráždivou" - s tím souvisí prastarý poznatek umělců, že k dokonalosti krásy patří její jistá narušenost.
V dějinách vzniklo několik přístupů ke kráse. Klasické koncepce, jež našly svůj vrchol v renesanci, např. v dílech italských malířů jako byli Sandro Botticelli a Raffael Santi nebo v architektuře (Andrea Palladio a jiní), ji dávají do souvislosti s harmonií a symetrií. Definují tedy krásu ve vztahu mezi krásným objektem jako celkem a jeho částmi: části by měly stát ve správném poměru k sobě navzájem (např. zlatý řez) a vytvářet tak integrovaný harmonický celek. Hédonistické koncepce vidí nezbytnou souvislost mezi krásou a potěšením - krásný předmět by měl vyvolat nějakou senzuální, slastnou odezvu v organismu. Jiné koncepce definují krásu předmětu jeho hodnotou, funkcí nebo tím, zda je schopen v nás vyvolat láskyplný přístup.
Krása je ovšem také sociálním jevem (vztahování se společnosti ke vzhledu, zejména lidí), a ten pak studují sociologie, antropologie, kulturální studia či jiné humanitní a sociální vědy. Zvláštní zájem o krásu mají feminismus a genderová studia). Dobové ideály krásy a snaha se jim přizpůsobit mohou u některých lidí vést k psychickým či zdravotním problémům. Diskriminace na základě vzhledu bývá nazývána lookismus nebo atrakcionismus.
