Duše je v řadě náboženství, mytologiích a filosofii nehmotná substance živé bytosti. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Duše může být smrtelná nebo nesmrtelná.
Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché (ψυχη), hebrejský nefeš (נֶפֶשׁ) a latinská anima nebo animus. Jako slova běžné řeči nebyla jednoznačně vymezena, ale označovala původně podstatný a nápadný rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu – všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství.
Náboženství
Ve starých, zejména východních naukách (hinduismus, zoroastrismus, taoismus aj.) vznikla ze starší představy přežívání v podsvětí (manismus) myšlenka nesmrtelné duše (Átma, džívátma), která se případně může převtělovat (reinkarnace). Platónova filosofie chápe duši jako tu stránku člověka, která je zdrojem všeho pohybu a navíc je schopna nahlížet věčné a všem společné ideje - například ideu čísla nebo spravedlnosti - případně se za své jednání stydět. Duše smrtí nezaniká, nýbrž uniká z „hrobu těla“ a může se vracet do nových životů. Má tři složky: emoce, vůli a rozum, který má obě předchozí řídit jako „vozataj“.
Copyright 2024 puzzlefactory.com Všechna práva vyhrazena.
