Druhá Polská republika (polsky II Rzeczpospolita Polska) byl státní útvar, který existoval v letech 1918–1939.
Polská republika vznikla 123 let po zániku svrchovaného polského státu. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a stanovit své hranice, což vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).
Polská republika byla parlamentní republikou, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Maršál Józef Piłsudski reputaci parlamentní reprezentativní demokracii, kterou nazýval „sejmokracií“, ještě více podrýval, čímž získával podporu pro státní převrat v květnu 1926 a pro vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.
Druhá Polská republika zanikla po německé a sovětské invazi do Polska v září 1939.
Situace před vznikem Polska
V důsledku trojího dělení Polska zanikl roku 1795 svrchovaný polský stát (polsko-litevská unie), jehož území bylo rozděleno mezi tři státy: Rusko, Prusko (později Německé císařství) a Rakousko (později Rakousko-Uhersko). Nejhorší podmínky Polákům skýtala ruská vláda, která tvrdě potlačovala polské elity a uplatňovala represe vůči katolické církvi. V Německu byla situace o něco příznivější, přesto byly podnikány snahy o germanizaci Poláků a německou kolonizaci Polska. Relativně nejlepší byla pro Poláky situace v rakouském záboru, kde požívali značné autonomie, zároveň se však také jednalo o dosti zaostalou oblast.Na přelomu 19.
