jako vnější příznivá událost nebo okolnost, často nahodilá a nezasloužená: „mít štěstí“, „udělat štěstí“;
jako blaženost, vnitřní pocit radostného a více méně trvalého vyplnění: „být šťastný“, „mít šťastnou povahu“.
Obdobná slova se vyskytují ve všech slovanských jazycích. Podle V. Machka se skládají z indoevropské předpony su-, dobrý, nejlepší, a slovanského časť, díl, úděl. Výše naznačené rozlišení dvojího významu štěstí a blaženosti se vyskytuje i v mnoha jiných jazycích: v řečtině eutychia a eudaimonia, v latině fortuna a beatitudo, ve francouzštině bonne chance a bonheur, v angličtině luck a happiness.
Sókratés v dialogu „Gorgias“ polemizuje s Kalliklem, pro něhož štěstí je blahobyt a nezkrocená svoboda. Aristotelés v „Etice Nikomachově“ vysvětluje, že člověk nemůže dosáhnout skutečného štěstí (eudaimonia) ani sám, ani pouze v rodině, ale jen v obci svobodných. Štěstí není nahodilý pocit, nýbrž výsledek rozumně vedeného dobrého života. Po rozpadu řecké polis však i filosofové hledají individuální štěstí, a to buď jako rozumové ovládání vášní a odolnost proti vnějším dojmům a vlivům (kynismus, stoicismus – ataraxia), anebo jako vyhledávání a užívání příjemností života (epikureismus).
Kautilja vyvozuje, že štěstí (sukham) je výsledkem sebeovládání (džitátmá, doslova vítězství nad sebou, tj. touhami po hmotném požitku).
